Blesk z čistého nebe. „Erkový“ francouzsko-americký animovaný seriál nás přenese do Japonska, které se v sedmnáctém století snaží co nejvíce izolovat od vnějších vlivů. Je tu krev, sex, inspirace Kurosawou, nádherná animace i postavy, které jsou zajímavě napsané. Jediné, co mě může štvát je, že děje na konci nejsou ukončené a Modrooký seriál bude mít pokračování. 

Hlavní hrdinou je Mizu. Míšenec, který je v Japonsku, jež se momentálně staví velmi nepřátelsky k čemukoliv cizorodému, už od mládí vyvrhelem. Po jeho boku je Ringo, oplácaný kuchař, který se narodil bez rukou. I další postavy jsou napsány zajímavě a přitom jasně a srozumitelně. Chápete, proč a kam jdou a proč se mění jejich motivace. Ať už jde o slepého mečíře, který se opuštěné Mizu ujal a nezajímalo ho jakou barvu nebo tvar mají její oči, nebo zpovykanou princeznu, kterou se její otec snaží vmanipulovat do manželství se šogunovým synem.

Mizu má ještě jedno tajemství. Téměř nikdo neví, že je vlastně žena. Už od mládí předstírá kluka, protože je to pro ni jednodušší pro přežití. Současně ji kupředu žene velmi temná touha po pomstě, která ji trýznivě stravuje. Tady se s tím tvůrci opravdu nemažou a přes pár drastických flashbacků vám zprostředkovávají pohled do zásadních tragických událostí, které hlavní hrdinku formovaly. Svoji roli tu sehrává sebenenávist, trauma z nepřijetí i pouhý fakt, že Mizu byla počata při znásilnění.

Mizu si v průběhu děje prochází změnami, ale zdaleka nejsou tak velké, jaké vidíme u několika vedlejších postav, jež ji obklopují. K mnoha z nich si vytvoříte minimálně stejně silné pouto jako k postavě hlavní. Velmi dobře tu navíc funguje motivace postav a rozložení vztahů, které naskýtá celkem zajímavé vyhlídky do budoucna.

V rámci osmi dílů se celkem výrazně mění i celková dynamika vyprávění. Od čistě osobního příběhu, který má za úkol vám představit základní figury, se v druhé polovině seriál láme do něčeho mnohem většího, političtějšího a historičtějšího. Ve svém závěru stanete svědky interpretace jedné zásadní historické události ve městě Edu, které je dnes známé jako Tokio.

To vše je až překvapivě dokonalé na tým, který krom Michaela Greena vlastně nemá příliš mnoho zkušeností. Greenova kariéra je obroušená jak velmi zvláštními a pro mě nepříliš povedenými projekty, jakými je Green Lantern nebo Alien: Covenant. Na druhé straně se však Green chlubí naprosto skvělými kousky, jakými byl Logan, nový Blade Runner nebo Američtí bohové. Greenovi se navíc už nyní celkem věří i do budoucna. Je nominován i jako scénárista nového Bladea a zpracování herní legendy zvané BioShock. Na Modrookém Samuraji odvedl opravdu parádní práci.

Jediné, co sem místy nesedlo, byla hudba. Teď nemluvím o té originální, založené hodně na smyčcích a japonských motivech od Amie Doherty, ta funguje na jedničku. Místy se tvůrci uchýlili k přepoužití „známých hitů“ a to působí téměř až rušivě. Když jsem zmínil zvuk, nesmím opomenout vizuál. Ten jen naprosto úchvatný a velmi pomáhá v tom, jak vnímáte jednotlivé charaktery, prostředí, situace. To vše dělá z Modrookého Samuraje jedno z největších seriálových překvapení tohoto roku, o to větší, že vychází na Netflixu.